Petra Popelová

Po vystudování speciální pedagogiky jsem deset let učila na klasické základní škole. Učit děti na prvním stupni mě vždy velmi bavilo a naplňovalo. Vždy mi chyběla možnost věnovat se dětem individuálně. Dopřát jim možnost vybrat si co se chtějí v danou chvíli učit a čemu se chtějí věnovat. Vše fungovalo podle zajeté struktury (klasické frontální vyučování, s minimem názorných pomůcek a s nedostatečným prostorem ve třídě).

Po mateřské dovolené jsem začala pracovat v Pedagogicko-psychologické poradně. Pracovala jsem s dětmi, kterým to ve škole nešlo, nebavilo je to, trápily se ony i jejich rodiče. Říkala jsem si Proč ? Co je příčinou?  Ne vždy šlo o poruchu učení ve smyslu „dys“. 

Postupně jsem zjistila, že velmi častou příčinou byla nuda, špatné třídní klima nebo paní učitelka. Špatné známky a  poznámky byly u těchto dětí na denním pořádku. Přestože jsme v PPP něco doporučili, ne vždy jsme se setkali s kladnou odezvou ze strany školy nebo od dětí či rodičů.

V rámci dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků jsme navštěvovali různé školy. V době, kdy jsem řešila nástup dcery do první třídy, mě snad osud zavedl do zlínské ZŠ, kde měli třídy s Montessori prvky. Byla jsem nadšená a po stráveném dopoledni ve třídách jsem byla rozhodnuta. Už jsem věděla co pro Jessicu chci.  A měla jsem štěstí, právě v této době se začalo uvažovat o otevření první třídy s Montessori prvky na ZŠ Masarykova.

No jo, ale proč právě na této škole, která je nejdál od našeho bydliště a má „ takovou“ pověst. Když jsem svůj nápad řekla doma partnerovi, s velkým nadšením jsem se nesetkala. Proč by měla chodit přes celé město, když má školu naproti domu?  A tak jsme vedli diskuse na toto téma… Zapojili se i babička s dědečkem, tetičky…

Nakonec jsme se domluvili, že vyzkoušíme navštívit Klubíky a potom se rozhodneme. Já byla rozhodnuta docela rychle. Po setkání s paní učitelkou a panem ředitelem jsem věděla, že to jsou lidé, kteří to myslí vážně a opravdu chtějí něco změnit. Ostatní členy rodiny jsem uklidňovala: „Jsem přece učitelka, kdyby něco nešlo, tak si Jess doma doučím.“

K zápisu jsme zamířili na tu správnou školu a byli jsme přijati. O prázdninách proběhl adaptační pobyt dětí, kde se Jess seznámila se spolužáky a byla nadšená.

Začal školní rok a vše šlapalo. Jessica chodila do školy ráda, vyprávěla o svých zážitcích, kamarádech, paní učitelce… Velmi rychle se naučila číst, psát i počítat a to se doma ani nemusela učit. Věděla jsem, že ji Montessori prostředí plně vyhovuje a cítí se zde jako ryba ve vodě. Podobné zážitky sdíleli i rodiče a děti na společných třídních schůzkách, které vždy probíhaly v přátelské atmosféře.

A tehdy jsem se rozhodla, že i já bych se chtěla vrátit k vyučování dětí a Montessori třída by byla to pravé ořechové. To po čem člověk touží se opravdu může stát skutečností. Když jsem od pana ředitele dostala pracovní nabídku, tak jsem se dlouze nerozmýšlela. A tak opět učím. Dělám to, co mě baví a naplňuje, mám skvělé kolegy a kolegyně a věřím, že  se nám společně povede změnit přístup a myšlení rodičů v našem okolí při výběru školy a způsobu vzdělání pro své děti.

Přejít na začátek