Jako každá maminka chci pro své děti to nejlepší, včetně vzdělávání. Kdykoliv mé děti nastupovaly do první třídy, přála jsem si laskavou a chápající paní učitelku, která pomůže dětem vytvořit dobrý vztah k objevování světa. Bohužel se tak nestalo. Po nástupu do první třídy dostaly dvě z mých dětí učitelky, které děti vzdělávaly způsobem, jaký si pamatujeme ještě my. Zaměřený na učivo, ne na dítě.
Jedno z mých dětí začalo mít po nástupu do školní docházky tiky, začalo se zajíkat, unikat do svého vnitřního světa a bohužel se začalo chovat agresivně. Navíc u něj paní učitelka nepoznala poruchy učení, takže nám nadprůměrně inteligentní dítě nosilo ze školy čtverky i pětky a to už v první třídě. Trvalo nám několik let, než jsme se těchto nepříjemných projevů zbavili. Vzpomínky však zůstaly. Dodnes bere školství jako nutné zlo, ale je schopno se samo vzdělávat pomocí internetu.
Další z mých dětí prožívalo každodenní nevolnosti a dvou a půl letou bolest břicha. Do školy se bálo chodit, protože školu nevnímalo jako bezpečné prostředí.
Naštěstí tyto zážitky neměly děti celou svou školní docházku, ale setkávaly se i se skvělými pedagogy, kteří jim byli inspirací a dokázaly je motivovat k dalšímu vzdělávání.
Tyto zkušenosti, dětí i mých jako rodiče, však nebylo to, co mě inspirovalo stát se učitelkou. Na paní učitelku jsem si hrávala už od dětských let, také jsem ráda příležitostně vysvětlovala učivo svým spolužákům. Během dospívání jsem svou pozornost na nějakou dobu upřela jiným směrem a své učitelské sklony jsem tehdy i v pozdější letech uplatňovala ve fitness odvětvích.
V životě jsem v určité chvíli hledala nové směřování. Vzpomněla jsem si na své sny z dětství a začala studovat. Jelikož jsem v té době byla nadšená sportovkyně se sociálním cítěním, rozhodla jsem se pro aplikovanou tělesnou výchovu na Fakultě tělesné kultury v Olomouci. Součástí studia byla i speciální pedagogika a její obory.
Stále více mě to však táhlo k mladším dětem. Ve své praxi po nástupu do zaměstnání jsem si prošla téměř všemi věkovými kategoriemi od roku a půl až po patnáct let. Uvědomila jsem si, že chci pracovat s dětmi na prvním stupni. Jsou ještě velmi zvídavé, rády si hrají a milují dobrodružství. Myslím si, že toto všechno by děti měly zažívat během školní docházky. Je to velká zodpovědnost pro pedagoga. Vytvořit pro děti bezpečné prostředí, nabídnout aktivity, které děti baví, ale současně je i rozvíjejí. Součástí je však i probouzet děti ke zodpovědnosti, samostatnosti a k sebekázni, k sociálnímu cítění.
Dá se však toho dosáhnout v klasickém školství?
Někomu se to daří, mě však od prvopočátku přitahovaly alternativní směry. Asi dva a půl roku jsem se věnovala studiu waldorfské pedagogiky, prošla jsem si kurzem léčebné pedagogiky, Feuersteinovy metody instrumetnálního obohacení a také kurzem Montessori pedagogiky. Všechny tyto přístupy mě velice oslovily a inspirovaly.
Díky vývoji v naši třídě cítím, že jdu tím správným směrem.
